Lockdown: ze dne na den náhradním rodičem


Julie Štěpánková kvarta A

 

Úděl staršího sourozence v době korona virové krize může znamenat velkou přítěž. Stávají se téměř ze dne na den náhradními rodiči, když ti praví onemocní. Jak jsem se s tím vypořádala já? Rozhodně to nebylo nic jednoduchého, ale přeci jen by se na tom našlo i něco pozitivního. Nic vás do života přeci nepřipraví lépe než osobní zkušenost.

 

První nakažený doma

Středa. Den skoro jako každý jiný. Ráno vstát, vykonat ranní hygienu, obléct se a upravit, pak z lednice rychle vzít nějaké jídlo s sebou na snídani a můžu vyrazit na cestu do školy.

Po vyučování si jen vyměním školní batoh za sportovní tašku a hned zas běžím na volejbalový trénink. Večer unavená přijdu domů. Nevlastnímu tátovi je od pondělí špatně, a tak je už dva dny zavřený v pokoji pro hosty, kdyby to náhodou byl koronavir. Už si zašel i na testy a dnes mají přijít výsledky. Máma sedí na pohovce a něco čte na mobilu. Vedle ní sedí má čtyřletá sestra. Jen co si odložím věci v pokoji a vrátím se do obýváku, dozvím se, že nevlastní táta má opravdu koronavirus a všichni máme nařízenou desetidenní karanténu.

 

Počáteční dojmy

V hlavě se mi hned začnou rojit myšlenky na následující dny. Navíc jsem se ani pořádně nerozloučila s kamarády. A jak jim mám vysvětlit, že i když jsem se s nevlastním tátou skoro nepotkala, je tady možnost, že bych mohla být taky nakažená a stejně jsem šla do školy a na trénink? Podle hygienické stanice jsem směla jít. Poslední dobou jim moc nevěřím. Ještě vymyslím, jak to říct ostatním, ale dnes už to moc řešit nechci.

 

Máma nakažená

Sobota. Třetí den izolace. Mámě se včera udělalo špatně, takže si co nejrychleji jela udělat testy a zavřela se v ložnici. Připadá mi to vážně zvláštní. Celá tahle situace je jako z nějakého psychologického filmu. Všechna péče o mladší sestru je teď na mě, což se jen potvrdí, když mi máma k večeru přes dveře oznámí, že naše karanténa se prodlužuje a ode dneška se znovu začíná odpočítávat deset dní.

 

Mladší sestra: přítěž?

Jako největší problém se nakonec ukáže sestřino neustálé dožadování pozornosti. Nedokáže si hrát sama. Prostě ji to nebaví. A nechci, aby se celé dny jen dívala na televizi. Musím neustále hlídat, jestli pije a jestli něco nepotřebuje. Alespoň mě většinou poslechne, když po ní něco chci. Každý den jsme nejméně půl hodiny na zahradě. Teď jsem upřímně ráda, že nebydlíme někde v malém bytě ve městě, ale v domě na vesnici pár minut od Prahy.

 

Nevlastní táta nejdéle v izolaci

Čtrnáct dní. Neumím si představit být dva týdny zavřená v jednom pokoji, ze kterého můžu vyjít maximálně do koupelny a hned zpátky. Bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Nanejvýš přes telefon. Poslední dva dny se můj nevlastní táta sice může pohybovat po celém domě, protože mu už nic není, ale stejně jsem ráda, že se mi zatím nikdy nic takového nestalo.

 

Běžný den

Jak vlastně vypadá můj den, když musím dávat pozor na svou mladší sestru a k tomu obstarat ještě několik dalších povinností?

Ráno vstanu tak kolem deváté hodiny a běžím dolů, abych udělala celé rodině snídani. Rodiče jsou už oba v ložnici, protože nevlastního tátu z postele v pokoji pro hosty začala bolet záda. Snídani jim položím za dveře a jen zaklepu, aby věděli, že tam mají jídlo. Pak dělám snídani pro sebe a sestru. Teď mám přibližně hodinu a půl času pro sebe než půjdu vařit oběd. To si většinou čtu nebo se rychle podívám na školní věci.

Nastává nejtěžší část dne – vymyslet, co bude k obědu. Dnes mě napadají plněné tortily. Za nějakou dobu už klepu na dveře ložnice a jdu se také najíst. Po obědě uklízím spoušť, která po mém vaření zbyla a pak jdu spolu s nejmladší členkou rodiny na zahradu. Po návratu zpět do domu vyklízím myčku a do šesti hodin si můžu dělat, co chci.

K večeři máme jednoduše obložené pečivo a k tomu nakrájím zeleninu nebo nachystám i nějaký salát. Po sestřině večerníčku ji jdu chystat na spaní, aby v osm hodin už jen ležela a poslouchala pohádku na dobrou noc. Můj večerní program zaplní nějaký seriál, kniha nebo jen projíždím sociální sítě.

 

Nakonec se oba rodiče uzdravili a vše se vrátilo – alespoň v rámci možností – do starých kolejí. Jak jsem říkala už na začátku, bylo to náročné, ale byla to nová zkušenost a ta se vždy hodí. Také obdivuji a držím palce všem starším sourozencům, kteří si podobnou situaci právě zažívají.


Komentáře

Oblíbené příspěvky