Žít jako bilingvní člověk

Róza 

Být bilingvní je výhodné, ale zároveň i nevýhodné. O druhém se tedy moc nemluví. V tomto textu se vám pokusím přiblížit, jaké to je mít dva mateřské jazyky – češtinu a angličtinu. 

 

Počátky

Naučit se mluvit mi trvalo trochu déle než ostatním. Musela jsem vstřebávat dva jazyky najednou. Trochu jsem je míchala a mluvila oběma najednou. Trvalo to nějakou dobu, než jsem se naučila kdy a s kým mluvit jakým jazykem.  

Škola

Po nástupu do školy jsem měla určitě výhodu. Nikdy jsem se nemusela učit angličtinu (možná jen nějaký pravopis). To samozřejmě všichni vnímají jako dobrou věc. A  z velké části mají pravdu. Ale na druhou stranu jsem  kvůli tomuto nezískala zkušenost s učením se cizímu jazyku. Teď na gymnáziu, když studujeme druhý cizí  jazyk, to cítím zcela jasně. Všichni ostatní už jsou na to zvyklí, mají různé vychytávky na zapamatování si slovíček a pravidel, ale já ne…

Angličtina jako zvlášnůstka

Teď se mi to už tak často nestává, protože vlastně všichni kolem mě umí anglicky, ale když jsem byla malá, každý, jakmile se dozvěděl, že mám anglického tátu, chtěl hned, abych mu řekla něco v angličtině. Musím říci, že to nebylo moc příjemné a až doteď to bohužel mnoho lidí vidí jako jedinou zajímavou věc na mně. 

Rodiče

Mám dva rodiče, (ostatně kdo ne), dvě národnosti, (to už není tak obvyklé), slavíme mnoho svátků. Víc než ostatní. Slavíme české, ale i anglické Vánoce, což je super, ale zároveň to přináší i o hodně více práce. Jen táta často různé české zvyklosti a tradice nechápe. No a mimochodem se školou mi taky moc nepomůže.  Lidé si myslí, že když mám anglického tátu, musím určitě umět aspoň perfektně anglicky. To by byla pravda, kdybych mluvila oběma jazyky stejně často, ale to v mém případě neplatí. Žiji v České republice, chodím do české školy, mám české kamarády, většina mé anglické rodiny je v Anglii a s tátou nemluvím zas tak často. Tudíž moje angličtina určitě není úplně perfektní ,jak lidé často předpokládají. Jsem na tom nejspíš lépe než ostatní, ale moje čeština je určitě lepší (někdy), také v ní většinu času přemýšlím.

V jakém jazyce uvažuju

 I přes to, že umím lépe česky, až moc často se mi stává, že zapomenu slova v češtině a vím je pouze v angličtině. Také to hodně závisí na tom, co zrovna dělám a o čem mluvím nebo píši. Například pokud mluvím o nějakém filmu nebo knížce, je pravděpodobné, že pro mě bude složité to vysvětlit v češtině. Mnoho dalších věcí bych radši dělala v angličtině (například psát tento text). Nejradši bych asi mluvila směsicí obou jazyků, což se mi tedy někdy stejně stává. Ale málokdo to ocení...

 

 Mnoho lidí se domnívá, že být bilingvní znamená umět dobře dva jazyky, ale v mém případě to tak není. Neumím ani jeden pořádně. Stále zapomínám slova v jednom jazyce a vím je jen v tom druhém, který zrovna nepotřebuji nebo ho nevím ani v jednom a  někdy se mi klidně jeden jazyk vypaří úplně...ale vlastně jsem ráda, že jsem bilingvní.  A je třeba podotknout, že být bilingvní znamená určitě pro všechny dvojjazyčné lidi něco jiného.