Jediná myšlenka

 Mimi

-

Zmizet. To byla jediná myšlenka, která mi zůstala v hlavě. Byla tu naprostá tma, černo.  

Zmizet. Vyšla jsem náhodným směrem. Někdy musím narazit na stěnu nebo dveře. Zrychlovala jsem, dokud jsem už neběžela. Zmizet. Zmizet, zmizet, zmizet! Musí to být uzavřený prostor, když je tu taková tma. Zpomalila jsem, abych nabrala dech, ale můj mozek se přepnul na nouzový stav. Nešlo mu o nic jiného než o to jedno. Musím zmizet. 

Nezajímalo ho, jak jsem se sem dostala, jak jsem tu dlouho, nebo jestli mám hlad. Chce jen zmizet. 

Natáhla jsem ruce před sebe, abych náhodou do zdi nenarazila hlavou. Pořád jsem si v duchu opakovala, že potřebuju zmizet, ale už mě začaly napadat i jiné věci. Možná nejsem v zatemněné místnosti, možná jsem prostě slepá. Nebyla jsem slepá vždycky? Nevěděla jsem. Nevzpomínala jsem si. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala tyhle myšlenky, a zase se soustředila na jediné, že chci zmizet. Už celkem dlouho jsem neběžela, jen šla, o něco rychleji než obvykle. Pak jsem se dotkla stěny. Byla jsem opravdu ráda, že konečně přišla nějaká změna, že tenhle prostor není nekonečný. Chci zmizet. Tohle byl můj cíl.  

Šla jsem dál, s jednou rukou na stěně. Neměla jsem pojem o čase, ani o vzdálenosti, kterou jsem. Konečně jsem razila ke dveřím, nebo aspoň podle hmatu to byly dveře, nejspíš dřevěné. Nahmatala jsem kliku a stiskla ji. Nic se nestalo, dveře nešly otevřít. Byla jsem zoufalá, málem jsem unikla a teď tohle. Potřebuju zmizet, pomyslela jsem si.  

„Zmizet!“ zařvala jsem a kopala do dveří, ale nic to neudělalo. Opřela jsem se o ně a v tu chvíli mě něco zatlačilo. Nahmatala jsem to místo, a zjistila, že je to klíč.  

Odemkla jsem, zmáčkla kliku a dívala se do jasného dne.