V čem je basketbal zajímavý a proč tolik lidí baví?

 

Reportáž

Vendy

Co všichni na basketbalu vlastně vidíme? Je to krásný sport, ale hlavně týmový. Trávíte hodně času v hale a večer jste utahaní po náročném tréninku nebo zápasu, ale do života vám to dá neskutečně mnoho rad a zkušeností.

Můj den

Ráno vstanu, jdu do školy. Ten den se z počátku ani nijak neliší od dnů ostatních lidí, akorát teda do školy táhnu dva batohy místo jednoho, protože ze školy pak jedu rovnou na trénink. Často jsme v hale skoro až do tmy, to je pak zabitý celý den. Domů se dostávám tedy až večer a měla bych se učit, ale člověk si energii většinou jen tak nevycucne z prstu, ale na to všichni zapomínají...studenti a sportovci nejsou roboti! Nakonec to spíš místo učení dopadne tak, že si jdu lehnout a občas i hned usnu. Takhle to mám prakticky každý všední den.

Trénink

Co vám budu povídat? Ty tréninky jsou náročné. Hlavně potom, co je máte každý den kromě pondělí. Když zrovna trenér nemá dobrou náladu, tak jen běháme. Vlastně i když ji má, tak běháme. Občas mám pocit, že ho prostě baví nás trápit, ale i když se tomu těžko věří, tak trenér pro nás chce to nejlepší a má vysoké nároky, protože věří, že na to máme a že vše zvládneme. Ne nadarmo se říká „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Když si tohle člověk uvědomí, tak má hned ještě větší chuť na hřišti ukázat vše, co umí.

Zápas(y)

Nejvíc se mi na nich líbí to, že když jste na hřišti, tak kompletně zapomenete na všechny problémy, starosti a soustředíte se jen na hru a děláte, co vás baví. To, co vás nebaví, hodíte jednoduše za hlavu.

Každý víkend dva zápasy. Zní to hrozně, že? Ale neznám basketbalistu, kterému by to vadilo. Víkendové zápasy jsou vyvrcholení celého týdne. Navíc když si to uvědomíte, tak basketbal je spojení více koníčků dohromady; na zápasy cestujete po celé republice a ještě k tomu s partou kamarádek/kamarádů, kteří jsou Váš tým a vlastně druhá rodina.

Pohled kamarádek

Mé kamarádky to mají dost podobně jako já; často jim dochází trpělivost, nejradši by toho nechaly a radši si našly jiné kroužky a záliby. Ale pak si uvědomí, že bez basketu by neměly vlastně nic. Mám díky němu většinu svých kamarádů, kteří jsou prý na celý život, tak uvidíme. I když nemáme tolik volného času, tak je to pořád náš styl života a nic bychom už neměnily.

Jídlo, relaxace, doping

Na různých přednáškách o zdravé výživě slýchám, jak bychom si měli hlídat to, co jíme, kolik toho jíme a kdy to jíme, stejně tak s pitím. Často už mi to leze na nervy, protože si myslím, že pokud nejíte až moc nezdravá jídla, tak je to úplně na vás. Vaše tělo, váš život a nikdo by vás v tomhle neměl omezovat. Abych řekla pravdu, tak ne, nemám nijak nastavený jídelníček a nehlídám si kalorie. Zdravé věci mi chutnají, takže si je ráda dám a nemusím se do toho nijak nutit. Ale je to na každém, aby si našel to, co má rád a co mu vyhovuje.

Když nemám nic na práci, tak vlastně relaxuju úplně pořád. Problém je, že toho času na relaxaci zas tolik nemám, ale bohatě si s tím vystačím. A pokud se chci nějak odreagovat, tak si třeba jdu zaběhat, nebo zaházet na koš, ale mnohem radši si pustím nějaký film, nebo si jdu číst knížku, to je vlastně taky určitý způsob relaxace.

K dopingu bych se vyjádřila tak, že si myslím, že je to zbytečné. Každý by měl dělat to, co ho baví a v takové míře, aby to přirozeně zvládal. Zkrátka když cítíte, že něco nezvládnete, tak vám vaše tělo vysílá signál, že to prostě nejde, že se nemáte tolik přetěžovat a ne, že si máte vzít doping. Sice se vám možná pak povede to, po čem toužíte, ale za jakou cenu? Pomalu vás to začne sžírat zevnitř a abyste něco dokázali, budete dopingu pořád potřebovat víc a víc. Nehledě na to, že náhoda je blbec a můžou vás klidně poslat na dopingové testy. V závěru si tím můžete zničit všechny sny a cíle, co jste měli...

Závěr (můj pohled na situaci, jak to vidím do budoucnosti)

Vadí mi to? Chtěla bych více volného času? Pravdou je, že už jsem si zvykla a opravdu bych neměnila. Kdybych měla víc volného času, tak bych zase nevěděla, co s ním a připadala bych si, že nic nedělám a jen prokrastinuji. Takhle je to pro mě asi akorát. Sem tam nějaký volný víkend by asi neuškodil, ale co nadělám?

Můj cíl asi není nijak přesně stanovený. Prostě bych chtěla hrát a uvidím, kam se dostanu a kam zase nedostanu. Určitě bych si chtěla zahrát i někde v zahraničí, nejraději ve Španělsku, kde bych i ráda aspoň chvíli bydlela. A asi bych si chtěla zkusit hrát, klidně i krátkou dobu, za českou basketbalovou reprezentaci (už vím, jaké to je hrát za Českou republiku, jsem v U16 reprezentaci, ale pořád to není úplně ono, v té dospělácké je to přece jenom víc profesionální). Ale nikdy nevím, co se stane nebo kdo přijde do mého života. Nejsem člověk, který si všechno plánuje, takže vůbec ani nevím, co se stane zítra. Kdybych měla nějaké plány, tak už by teď byly docela zkažené, protože koronavirus přerušil všechny soutěže celkem skoro na půl roku, takže je asi dobře, že nemám nic naplánované, neboť bych byla smutná, kdyby se mi nějaký můj cíl nepodařil splnit.

 Za ty roky, co se prakticky každý den potýkám s basketem a s lidmi, kteří prostě jen lidsky chybují, jsem se naučila tenhle citát, protože si myslím, že je důležité si uvědomit, že chybami se člověk učí a vždy vás to do příště poučí a stejnou chybu už neuděláte podruhé…

Tak tady ten citát je (vlastně je to možná spíš jen taková povzbuzující věta):

Pamatujte si, že chyby jsou jen důkazem, že se o něco snažíte, hlavně aby vás to bavilo!!