Naléhavá matka

 Vendy

    Zmizet. To byla jediná myšlenka, která mi zůstala v hlavě.

    Snad bych ještě mohla utéct, než se za mnou rozeběhnou, každopádně kdybych zmizela, bylo by to skvělé. Říkám si, jestli radši dělat, že nic a pomalu, ale nenápadně se vytratit, nebo prostě a jednoduše zdrhnout. Nechci vyvolat zbytečný rozruch. To bude v sále plném lidí docela těžké. Asi zkusím nepozorovaně dojít ke dveřím a tam uvidím. Ale ze všeho nejdřív se musím zbavit toho náfuky, který mě požádal o tanec. Už třikrát! Ani neumí pořádně tančit.

    Ráda bych odsud zmizela už jen proto, že by to mé matce vyhnalo ten odporný, vítězoslavný pohled z tváře. „Vadilo by vám, kdybych si na chvíli odskočila?“ zeptala jsem se tedy svého tanečníka. Vrhl na mě opovržlivý pohled: „Klidně běžte, ale ne dříve, než skončí valčík.“ To je takový drzoun. Že si vůbec může něco takového dovolit! Skončíme tento tanec, pak budou další dva a teprve potom přijde na řadu valčík.

    Otočila jsem se, abych zjistila, jak daleko jsou ti tři. V tu chvíli jsem se hrozně lekla. Stáli přímo za námi. Tak jsem se podívala znovu na svou matku a ta se tvářila ještě odporněji a namyšleněji než předtím. Když říkala, že chce, abych se vdala, tak to myslela opravdu vážně. Kdo to ale mohl čekat?

    Ale já ji vyhrát nenechám, ať si tu ti nápadníci čekají klidně sto let, nebo ať se za ně rovnou vdá má matka. Zrovna přicházela na řadu otočka, to byla má šance. V nejméně očekávanou chvíli jsem se tanečníkovi vysmekla, nadzvedla si šaty, aby se mi lépe běželo a vyrazila ke dveřím. K mému údivu za mnou ani nikdo neběžel. O to to bude jednodušší. Vyběhla jsem na chodbu, pak ven a po schodech dolů, kde čekal náš kočár. Nasedla jsem a poručila kočímu, ať jede. Kočár se rozjel a já vydechla. Tohle se tedy opravdu povedlo. A matka ať si klidně dojde domů pěšky.