Denní můra

Rosie

    -

    Zmizet. To byla jediná myšlenka, která mi zůstala v hlavě. 

   Včera bylo všechno ještě v pohodě, šel jsem s Františkem, mým manželem a naším synkem na procházku. Jdeme po ulici a já je chci vyfotit. Jen vyfotit… V tu chvíli uvidím auto, které se k nám velkou rychlostí přibližuje a František se synem stojí přesně před ním. Musel jsem je zachránit… Poslední, co jsem uviděl  byla světla a brzdící auto… 

   „Tatíí, jdeme na tu procházku?“ slyšel jsem syna z vedlejšího pokoje. Musel to být jen sen, pomyslel jsem si a začal jsem se připravovat. Pořád jsem ale nemohl setřást ten pocit, že něco není v pořádku.  

   Procházku vymyslel František a já celou cestu prožíval strašné dé‎ja vu, byl jsem si jistý, že tudy jsem už takhle šel. Možná v tom snu, napadlo mě, ale hned jsem takovou myšlenku zavrhl. Šli jsme přece zrovna kolem takového krásného stromu, a mě napadlo je vyfotit, přece jenom to bylo krásné místo…  

   „Tatíí, jdeme na tu procházku?“ probudilo mě volání. Byl jsem celý od potu a nevěděl, co se děje. Tohle se už přece stalo, ale možná se mi to jen zdá.  

   Šli jsme kolem krásné lípy, věděl jsem, že by to mohla být pěkná fotka, ale radši jsem je hnal dopředu, protože jsem měl kolem tohoto místa opravdu divný pocit. František mě ale zastavil a začal mi strkat do ruky fotoaparát. Prý ať je vyfotím… „Asi to je přece je jen pocit,“ mávnul jsem nad tím rukou.  

   S trhnutím jsem se probudil, vedle mě syn. Měl takový bezvýrazný obličej. Cítím se opravdu špatně. „Dneska na procházku nejdeme!“         

     Najednou vidím strom, najednou vidím auto, nelze to zastavit.  

   „Tatíí, jdeme na tu procházku?“  

    Vyskočím z postele, už vím, že nemůžu jen zapomenout na svoje „sny“, už i pochybuju, říkám si, musím pryč a ani nevím, kde jsem, ale tohle není moje rodina. 

   Zase ten zatracený strom, zase to auto, zase stejné zvolání. Už nevím, co mám dělat, když se pokusím utéci, stejně se najednou objevím vedle toho stromu, František a syn mají stále ten stejný výraz, nikdo jiný tu není. 

   Ani nevím, kolikrát se to celé zopakovalo, ale vím, že to musím nějak zastavit, jakkoliv. 

Postupně přestávám vnímat, co se děje, ale je to stále stejné, stále stejné a já s tím nemohu nic dělat. 

   Musím zmizet, dostat se odtud pryč, ale jak, to nevím a nevím, jestli na to někdy přijdu, protože postupně začínám ztrácet i sám sebe, svoje myšlenky…  

   Jediná, která mi v hlavě ale nadále zůstává je, že musím zmizet.