Hodina dějepisu

Eliška

    Zmizet. To byla jediná myšlenka, která mi zůstala v hlavě, když jsem stála před tabulí na hodině dějepisu. Úšklebek na tváři naší učitelky mě bude v mých nočních můrách děsit ještě hodně dlouho. Nikdy mě neměla moc v oblibě a rozhodně to neskrývala. Naposledy mi v testu strhla známku o celý stupeň, kvůli tomu, že jsem v jedné větě nenapsala čárku. Samozřejmě, že jsem protestovala, protože Eva v první lavici měla celý test gramaticky špatně a dostala z něj jedničku, protože a teď cituji: “Toto je přece dějepis. Ta tvoje zapomenutá čárka mě bolela do očí, tak se aspoň poučíš.” Tento argument mě ještě víc naštval a vyhrkla jsem: “A vás do očí nebolí, když mistryně Evička má ve slově rychle měkké i?”
   Toto byla největší chyba mého života. Učitelka se zvedla ze židle, zrudla, sundala si své růžové brýle a vyvalila oči, které za tlustými obroučkami vypadaly mnohem menší, než jaké doopravdy byly.

   Poté už mám ve vzpomínce trochu mlhu. Myslím, že se na mě strašlivě rozeřvala a můj mozek to musel nejspíše vytěsnit. Takhle to vypadalo skoro každou hodinu dějepisu. A teď jsem zpátky před tabulí, připravuji se na zkoušení a moc dobře vím, že nemám šanci přežít. A ne, pořád jsem bohužel nezmizela.